Vedolizumab vs. ustekinumab as second-line therapy in Crohn’s disease in clinical practice

Martin Kolář, Dana Ďuricová, Martin Bortlík, Karolína Pudilová, Veronika Hrubá, Naděžda Machková, Katarína Mitrová, Karin Malíčková, Martin Lukáš, Martin Vašátko, Radka Vaníčková, Milan Lukáš

Vedolizumab vs. ustekinumab as second-line therapy in Crohn’s disease in clinical practice

Číslo: 1/2019
Periodikum: Gastroenterologie a hepatologie
DOI: 10.14735/amgh201925

Klíčová slova: biologická terapie, idiopatické střevní záněty, ustekinumab, vedolizumab

Pro získání musíte mít účet v Citace PRO.

Přečíst po přihlášení

Anotace: Úvod: Vedolizumab (VDZ) a ustekinumab (UST) nyní patří mezi dostupná biologická léčiva pro léčbu Crohnovy choroby (CD – Crohn’s disease), avšak omezené zkušenosti s těmito přípravky z klinické praxe jsou dosud limitující pro kvalifikovanou volbu optimální léčebné strategie po selhání přípravků ze skupiny anti-tumor nekotizující faktor (anti-TNF). Tato práce je zaměřena na porovnání účinnosti a bezpečnosti VDZ a UST jako biologických léčiv druhé linie u srovnatelných skupin pacientů s CD. Metody: Do hodnocení byli zařazeni konsekutivní pacienti s CD, kteří byli v minulosti léčeni alespoň jedním anti-TNF přípravkem. Pacienti byli sledováni v pravidelných intervalech, které odpovídaly termínům aplikace léčiv a během kterých byla hodnocena klinická aktivita onemocnění (HBI – Harvey-Bradshaw Index), zánětlivé parametry (C reaktivní protein, fekální kalprotektin) a byly zaznamenávány nežádoucí příhody. Primárním cílem bylo hodnocení podílu pacientů v klinické remisi (HBI ≤ 4) v týdnu 30–32, klinické odpovědi ve formě poklesu HBI a podílu pacientů ukončujících léčbu. Výsledky: Hodnoceno bylo 45 pacientů s VDZ a 50 s UST. Obě kohorty byly srovnatelné ve všech hodnocených parametrech s výjimkou zastoupení pohlaví a podílu pacientů s penetrující formou choroby. Podíl pacientů v klinické remisi mezi nasazením léčby a týdnem 30–32 vzrostl ve skupině s VDZ ze 44,4 na 58,1 % a ve skupině s UST z 55,1 na 63,2 %, avšak tento nárůst nedosáhl statistické významnosti. Průměrný pokles HBI u jednotlivých pacientů za sledované období ve skupině s VDZ dosáhl –1,94 ± 5,14 (p = 0,05) a –2,94 ± 5,91 (p = 0,01) ve skupině s UST. Podíl pacientů s UST v klinické remisi prosté kortikoterapie vzrostl ze 38,8 na 62,5 % (p = 0,04) a ve skupině s VDZ ze 33,3 na 45,2 % (p = 0,67). Terapii během sledování ukončilo 6 pacientů s VDZ a žádný s UST. Závěr: Z výsledků práce vyplývá srovnatelná efektivita VDZ a UST z pohledu míry dosažení klinické remise a odpovědi zánětlivých markerů, avšak v případě UST se projevil významnější steroidy šetřící účinek. Pro definici optimálního postavení nových biologik v algoritmu léčby CD bude nezbytné vyjít z prospektivních randomizovaných srovnávacích studií.