Stav ocelových mostů po sto letech v provozu

Vojtěch Stančík, Pavel Ryjáček, Martin Pospíšil

Stav ocelových mostů po sto letech v provozu

Číslo: 2/2019
Periodikum: Silnice-železnice

Pro získání musíte mít účet v Citace PRO.

Přečíst po přihlášení

Anotace: Přestože se na našem území setkáváme s použitím nosných železných prvků ve stavebních konstrukcích již v období vrcholné gotiky,

k významnějšímu rozšíření kovových konstrukcí jako takových mohlo dojít až po přechodu od řemeslného zpracování železa k jeho průmyslové
výrobě. Technologie průmyslové výroby železa, zprvu v koksových vysokých pecích (pol. 18. století), pudlovacích pecích (80. léta 18. století),
přes výrobu tekuté plávkové oceli (poč. 19. století) až k výrobě oceli v konvertorech (od pol. 19. století), pak vzhledem ke stále se zlepšujícím
mechanickým vlastnostem ocelí, jejich vyšší produkci i klesající ceně, etapizovala i způsob návrhu a výroby mostních konstrukcí. Válcování
ocelových plechů, které navázalo na mnohem starší postupy při válcování plechů z měkkých kovů, počíná sestavením válcovacích linek (1760),
které přecházejí s nástupem železnic na válcování profilů, zprvu kolejových (20. léta 19. století), později úhelníků, T profilů a konečně
i konstrukčních I a U profilů. Spojovací technologie šroubováním, nýtováním a kovářským svařováním v ohni, byly známy již z dob antiky a pro
mostní konstrukce byly pouze přejaty a technologicky vylepšeny. Ke svařování elektrickým obloukem pak dochází až ve 20. letech 20. století.