Překračování kulturních hranic v Praze roku 1900

byl v závěru 19. století úsilím českých a německých nacionalistů rozvíjen odděleně,
na přísně národnostní bázi. Aktivisté vyzývali spřízněné obyvatelstvo, aby se nepodílelo
na veřejných aktivitách, náležejících druhému z národů. V případě atraktivních
společenských událostí však podobné apely zůstávaly oslyšeny ve sféře koncertní, operní,
činoherní, výtvarné i literární – a to včetně případů, kdy o národnostní příslušnosti
pořadatele či mecenáše nebylo pochyb. Kolem roku 1900 se rovněž v kruzích avantgardních
umělců a literátů nalezlo množství Čechů a Němců, kteří společenský imperativ
národnostní dvoukolejnosti cíleně ignorovali; spatřovali v tom součást své osobní
rozluky s kulturními normami, typickými pro národně orientovanou měšťanskou
společnost předešlých dekád. Nacionalistické složky společnosti se však, tváří v tvář
tomuto prolínání, ještě důsledněji přimkly k principu národnostních hranic. Ten podle
jejich názoru představoval jeden z pilířů, na nichž bylo třeba v širokých masách úctu
k nacionalistickým hodnotám a představám života cíleně budovat.